Roman Herink založil v roce 1999 ve spolupráci s olomouckou univerzitou první klub para hokeje v Česku a položil tak základy růstu tohoto paralympijského sportu. Proto ani tolik nepřekvapí, že člen síně slávy Českého hokeje a majitel Stříbrné medaile předsedy Senátu ČR, prožívá probíhající paralympijské hry přímo v aréně v Miláně.
Romane, jak se vám líbí paralympiáda v Miláně? Její organizace, atmosféra, aréna?
Paralympiáda v Miláně mě ničím nepřekvapila. Na to, že už Itálie pořádá hry podruhé, nekoná se na louce, ale na oraništi. Tedy hodnotím jen Milán, protože ostatní sporty jsme si kvůli vzdálenosti mezi sportovišti museli nechat ujít. Aréna je krásná novostavba, kterou si jistě Italové v budoucnu pěkně užijí, ale z pohledu vozíčkáře má své mouchy. Je zde sice krásné bezbariérové prostředí a i míst pro vozíčkáře je dostatek, ale bohužel jsou zábradlí před mini tak koncipovaná, že většina z nás kouká přímo na tlustou trubku, místo abychom měli příjemný výhled na hrací plochu.
Co se týče atmosféry, tak tu sice živo je, ale rozhodně to nesahá mistrovství světa v Ostravě ani po kotníky. Úroveň péče o diváka je na nule. Jediné příznivé jsou všudypřítomní dobrovolníci, kteří jsou velmi ochotní a pomohou. Fan zóna není u stadionu. Tam vlastně není nic, kromě zástěn zakrývajících výkopy. My Češi jsme národ hokejový, takže u nás je divácká atmosféra úplně jinde. Kdybych měl postavit škálu fandění a atmosféry, kterou jsem kdy zažil, tak na prvním místě je jednoznačně Ostrava 2019, pak dlouho nic a pak místní derby hokejové ligy (např. Vsetín – Zlín), pak zápas NHL Boston proti Torontu, který jsem měl možnost navštívit v roce 2008, a pak teprve Milán. Jsou tu alespoň školy a děti si to umí užít naplno. Maskota Mila jsme viděli pouze dvakrát a to ho v podstatě obkroužila ochranka a pustila k němu jen omezené množství dětí. Stále se mi do hlavy cpe srovnání s Ostravou, kde byl maskot Samson po celu dobu v akci a fotil se se všemi i aktivně fandil. Nepotkali jsme ani moc rodin s dětmi. Na úvodní zápasy tu bylo víc fanoušků z Česka, to je bylo víc vidět i slyšet. Teď jich ubylo, ale i když se snaží seč mohou, tak v obrovské hale skoro mizí. Určitě tu mají důležitou rodinnou podporu hráči. Čechů, kteří nemají příbuzenskou vazbu přímo na parahokejisty, tu ale moc není.
Kolikátou paralympiádu vidíte na své vlastní oči?
Druhou. S naším týmem jsem se dostal na tu, kdy jsme se kvalifikovali poprvé a tou byl Vancouver. Dnes jsem v jiné roli, takže vlastně nemohu srovnávat. Z pozice diváka je celý sportovní zážitek úplně jiný. Tehdy jsem to i jinak prožíval. Byl to zážitek první a neopakovatelný. Nyní je zde tým, který hraje také jiný para hokej než tenkrát.
Co říkáte na výkony českého týmu v turnaji?
Rozhodně se není za co stydět! Hoši hrají, co umí. Není to americká ani ruská škola, ale mají svůj svébytný styl. Je vidět, že na ledě se činí. Nevzdávají se před koncem a hrají do poslední vteřiny. V duelu s USA jsem cítil obavu Američanů, jestli to náhodou Češi nespustí naplno. A víte, jak se americky řekne strašák? Geier!
A co na světový trend. Kam se posunul para hokej od doby, kdy jste ho v Česku zakládal?
Tak to je vážně dobrá otázka. Děkuji za ni. Hrdě musím prohlásit, že vstupem českého sledge hokeje na scénu, se ten světový hodně změnil. Když jsme začínali, tak jsme byli jako husité. Obrana byla vozová hradba (pět brankářů) a uzavření se v obranném pásmu, ale to už je vážně minulost. Naštěstí. Získávali jsme zkušenosti a stoupali výkonnostně nahoru. Zlom pro český para hokej nastal v roce 2019, kdy se tomuto sportu dostalo zasloužené profesionální podpory. Teprve s touto prací velkého týmu lidí se mohl ten sportovní posouvat kupředu. Dlouhou dobu tým předtím stagnoval, protože para hokejisté byli amatéři a při vrcholovém sportu a současném zaměstnání se nedá dělat skvěle ani jedno, tak se vlastně dostali do patové situace. V roce 2019 se vše změnilo a začali jsme se přibližovat světové špičce. Ta je teď jednoznačně v severní Americe a roste další konkurence v Asii. A ještě jedna poznámka. Co se týče inspirace, tak Kanada evidentně přebrala naše začátečnické praktiky z husitských dob a používá své hokejky jako palcáty. Tehdy byl obranou řemdih. Tak uvidíme, jak na jejich husitskou nesportovní taktiku vyzrají ostatní týmy.
Děkujeme mnohokrát za rozhovor!
