Tah na branku, strategie a zkušenost. Možná i do těchto slov by se dala zkomprimovat trojice trenérů, která šéfuje střídačce národního týmu para hokeje. Co vše musí brát ve sportu handicapovaných v potaz nebo jaké přednosti vidí na českém národním mužstvu, to trenérská trojice Jakub Novotný, Jan Szturc a Jiří Bříza prozradila v obsáhlém rozhovoru před začátkem paralympijských her v Miláně.
Máte na střídačce nebo i mimo ni nějak rozdělené role?
Jakub Novotný: Ano, Honza řeší strategii a taktiku, video rozbory. Jirka zase naladění týmu, protože má díky svému dlouhodobému působení nejhlubší náhled. Já to celé zastřešuji a pokud Honza s Jirkou s něčím nesouhlasí, tak mám rozhodující slovo.
Jiří Bříza: Moje role je spíš na bázi mentoringu, jinak je skladba daná – Jakub je hlavní kouč, my s Honzou jsme asistenti hlavního trenéra. Nicméně tím, jak v sezóně pracujeme v tréninkových hubech (skupinách), tak to portfolio každého trenéra se profiluje ve všech směrech. Ať jsme na rozvojových kempech nebo na reprezentaci, tak pořád je to o vedení hráčů i o nějakém morálně-volním přístupu, aby se hráči pořád učili a šli dopředu správným směrem.
Jakub Novotný: My máme přes sezónu většinu tréninků v hubech, to znamená v oddělených skupinách. Tam si každý trénujeme svým stylem, ale potom na společném kempu nebo na velké akci se to propojí. Měl jsem před paralympiádou myšlenku rozdělit si trénování na obránce, útočníky, ale ještě jsme takhle zatím nepracovali, tak si tuto myšlenku necháme až do příští sezóny.
Jiří Bříza: Když dojde na velký turnaj, tak hlavní slovo má Jakub. Honza jako nejvíce zkušený z nás tří v hokejové praxi, tak má největší prostor na taktickou přípravu spojenou i s videem. Já zase v rámci historie spíš funguji jako mentor, někdy motivátor, někdy se snažím kluky inspirovat i svým osobním přístupem v životě, aby si nemysleli, že když má někdo určitý věk, tak má fajfku a stačí přijít na trénink na ledě. Věkem to v para hokeji nekončí, protože když o sebe budou hráči pečovat, můžou se tomu sportu věnovat, jak dlouho budou chtít, jelikož nemáme tak velkou konkurenci zespodu. Ještě bych doplnil, že Jakub má i organizační a administrativní funkci, je v kontaktu i s ostatními reprezentacemi, tak i proto má hlavní slovo.
Jiří, vzhledem k vašemu dlouhému působení u para hokejové reprezentace, radíte kromě hráčů právě i svým trenérským kolegům? Jste teď na třetí paralympiádě, přičemž covidový Peking jste vynechal. Nebo když otázku otočím na Jakuba a Honzu, inspiruje vás Jirka něčím?
Jiří Bříza: Někdy nastanou momenty, kdy cítím, že můžu nabídnout jinou, ale pořád svobodnou volbu. Řeknu příklad: měli jsme nějakou sestavu a já otevřeně řeknu, že se mi líbila jiná na jiném turnaji, že jsem chemii u hráčů vnímal jinak. Ale vždycky nabídnu upřímný názor a líbí se mi, že tu máme otevřenost a názorově můžeme říct každý něco. Stalo se, že jsme s Honzou viděli něco jinak než Jakub a je fajn, že on to umí uznat a pracovat s naším názorem.
Jakub Novotný: S Jirkou spolupracuji v para hokeji už deset let a pro mne je to svým způsobem mentor, dokázal toho strašně moc. Myslím si, že mně i Honzovi pomohl co nejmíň zapojovat vlastní ego a naučil nás, že trénování není o tom, jestli má někdo z trenérů pravdu, ale o tom, jaký dopad bude mít rozhodnutí na tým. Z toho důvodu je dobře, že jsme všichni tři vůči sobě otřevření. Ano, občas si stojím za svým, ale jak říkal Jirka příklad s tou sestavou – nejdřív jsem trval na svém, ale pak jsem musel uznat, že to nefungovalo a vrátili jsme se k původní variantě.
Jan Szturc: Souhlasím s tím, co bylo řečeno. Jirku vnímám jako morální kompas týmu a zároveň vizionáře, který přináší myšlenku, kam by se měl náš sport posouvat, zatímco my dva s Jakubem jsme ti “mladí a nevybouření”, kteří ještě stále nasávají všechny možné podněty a znalosti a snažíme se přinášet nějakou modernizaci. Zároveň k tomu je Jirka ten “starý pardál”, který nám vždy řekne “takhle ano, takhle ne.”
Vy všichni jste přišli k para hokeji z klasického hokejového prostředí. Mohli byste se pokusit popsat rozdíl mezi těmito světy? Je vůbec nějaký?
JN: Podobnost je v tom, že je to týmový sport. Na ledě je patnáct kluků, patnáct osobností, se kterými pracujeme a snažíme se je dát dohromady, aby fungovali jako tým. To je úkol každého trenéra napříč týmovými sporty. Trošku jiné je to u para hokeje v tom, jak ti kluci do týmu přišli. Naše rozvojové kempy fungují asi pět let, takže ještě není vyvinutá taková historie prožitku toho sportu a sportovního vývoje u mladších ročníků. Jinak já větší rozdíl nevidím, ale možná je to i tím, že dlouho trénujeme jenom kategorii para hokej a vlastně už nevíme, jak to v klasickém hokeji funguje.
Občas ale od veřejnosti zaznívají slova soucitu vůči sportovcům s handicapem nebo vnímání jejich sportu prizmatem charity. Není třeba toto určitý rozdíl?
JB: Místo slova “charita” bych použil spíš slovo “poslání”. Málokterý trenér si vybere trénování para hokeje. Musíte mít určitou hloubku vědomí a duševní nastavení na práci s handicapovanými hráči. Tak jak naznačil Jakub – ano, můžeme zůstat ve sportovní dimenzi, kde se chováte podle pravidel týmového sportu, ale představa, že v reprezentačním týmu máte jak dítě, tak otce patnáctiletých dětí a k tomu připočítáte, že někdo má handicap od narození a někdo ho získal úrazem. A ještě ten, kdo ho získal úrazem, tak ho získal ne vlastní chybou anebo vlastní chybou. Ve všech těchto oblastech musíte citlivě pracovat na všem. Na charakteru, na přístupu, na sociálním okolí v rodině a tak dál. To se pak odráží na vztahu trenér – sportovec, trenér – tým. Myslím si, že tady bychom měli umět všichni tři říct, že nelze obšlehnout standardní přístup trenéra v jakémkoliv týmovém sportu a jednoduše ho použít na para hokejový tým. Odráží se tam velká hloubka poznání mezilidských vztahů ve všech směrem uvnitř týmu a práce s tím.
JS: Já bych to jenom doplnil, že třeba v mém případě bylo zásadní to, že ten sport má svá specifika, ale pořád je to sport. Není to charita. Já jsem dělal i národního rozhodčího v boccie, kde jsou lidi s daleko vážnějším handicapem než v para hokeji. I tam se člověk naučil, že v momentě, kdy se vejde na hřiště, tak je to sport a prožívá se to jako sport zdravých se všemi krásami a nedostatky, se zákeřnostmi a taktizováním. U para hokejistů vnímám, že tím, že je jejich sport tak náročný, tak samotnou povahou toho sportu je chování hráčů na ledě daleko víc čistě sportovního rázu a není to rozhodně charita nebo tabulky nebo zvýhodňování někoho. V momentě, kdy se hodí puk na led, rozdá si to mezi sebou šest chlapů na každé straně a my je trénujeme jako sportovní kolektiv. Pro mne to bylo zásadní v momentě, kdy jsem se rozhodoval, jestli do para hokeje jít nebo ne.
JN: Para hokej je pořád hodně výkonnostní. Hodně se mě lidi ptají, jaký je rozdíl oproti hokeji, a já říkám, že žádný. Jedině ten, že v posilovně nedřepujeme. Jinak kvanta toho, co kluci musí natrénovat, jsou hodně podobná vrcholovým sportovcům. Když potom vidíte, jak jsou na ledě atletičtí, tak říkám, že po sportovní stránce je to stejné. Jen jak říkal Jirka, musíme být daleko víc empatičtější a přemýšlet, komu co a jak a říkáme. To nás na tom i baví, z jedné strany je to hodně o sportu, ale i výzva, jak se k těm klukům co nejlépe dostat.
Mohl byste každý ze své pozice pojmenovat silnou stránku českého týmu?
JN: Mě napadlo “Vše je možné”. O tom jsme se bavili už před turnajem. Tím, jak je tým poskládaný z různých příběhů, každý si musel překonat své překážky v osobním životě. Teď se snaží překonávat překážky ve sportovním životě. Přitom to třeba po úraze mohli zabalit a upít se doma. Ale oni to nevzdali a myslím si, že se ani jako tým nevzdáváme. Občas je možná těžší kluky namotivovat, ale na velkých turnajích se nikdy nevzdáváme.
JB: Já jsem vypozoroval, že to, o čem teď mluvil Jakub, je podobná silná stránka u všech týmů. Na vrcholové úrovni málokdo vynechá na ledě jediný metr. Ať je jakýkoli výsledek, každý si přeje v ohraničené době maximálně prodat svoji seberealizaci, důstojnost, sám život. Jako chlapovi po úraze, když jste třeba na vozíku, tak vám toho v seberealizaci moc nezbývá. Můžete provokovat v hospodě, ale kdo s vámi půjde ven? Vždycky u mne ti naši kluci vzbudí pocit hrdosti, když třeba nejsme vůči konkurenci nejlépe připraveni, ale necháme na ledě všechno. To bych považoval za silnou stránku našeho týmu. Ten slogan “Všechno je možné” si překládám tak, že k úspěchu vede celý čas v přípravě, abyste mohli na konci prodat maximální potenciál. Kolikrát jsme měli těsné zápasy s těmi nejlepšími. Pořád zrajeme jako pozdní víno a blížíme se k tomu, uvidíme, co nám tato paralympiáda přinese. Víme, že konkurence je možná trochu víc nastavená pro takovou tu vnitřní disciplínu a pravidla, ale říkáme si, jestli to pak na duších handicapovaných sportovců neubírá na schopnosti improvizace a nálady postavit se nepříznivému výsledku. Kdybychom vzali tým Číny do posilovny, tak naše kluky porazí napříč disciplínami, ale poslední tři mistrovství světa jsme nad nimi vždy brali bronz. Tam vidím silnou stránku našeho týmu. Umíme prodat, co v nás je, a umíme i improvizovat v nekomfortních situacích.
JS: Nejsilnější stránka našeho týmu jsou emoce. Emoční angažovanost a zaujetí pro ten sport. Odhodlání v maximální míře se seberealizovat, když je to potřeba. To je to, o čem mluvil Jirka. My neumíme odehrát zápasy napůl nebo je jen odklouzat, vykonávat věci jen automaticky podle jízdního řádu. My potřebujeme být hraví a zároveň tomu dávat někdy i víc než sto procent.
JB: Ještě musím něco říct. Máme nejlepší gólmany na světě a to historicky. Bez Vápna (Michala Vápenky) i dalších kvalitních gólmanů bychom zřejmě nebyli ve Vancouveru na první paralympiádě a potom dále. A současní kluci v bráně na to teď navazují.
Na závěr: vnímáte paralympiádu v Miláně jinak než ty předchozí vzhledem k tomu, že je v Evropě? Je nebo mohla by být něčím odlišná?
JS: Já to mám nejjednodušší. Zažil jsem dvě paralympiády – první byla covidová a tato je necovidová. To je můj největší rozdíl.
JN: Chtěl jsem říct, že ano, bude odlišná, ale už ne. Tím, že je to blízko, tak se řeší návštěvy rodin hráčů, řeší se fanoušci, na které se strašně těšíme. Ale když jsme vstoupili do paralympijské vesnice, tak vznikla bublina a od té chvíle bereme turnaj jako každý jiný. Dobře, paralympiáda je jednou za čtyři roky a jsou tu prvky, které můžou hráče vyrušovat. Ale my jako trenéři si nemyslím, že bychom tuto paralympiádu vnímali zásadně jinak.
JB: Doplním osobní zkušenost ze Soči a Pchjongčchangu. Tady v Miláně je obrovský rozdíl v tom, že máme rozdělené vesnice a česká sportovní komunita není propojená. Lyžaři jsou v horách v Cortině a jak už bylo zmíněno, charakter paralympiády pro nás je okleštěný pouze na para hokejový turnaj. Všechny procedury, jako cesty na zimák, tréninky, dopingové kontroly a podobné, probíhají stejně jako na mistrovství světa. Na jednu stranu cítíme “ano, jsme na paralympiádě”, ale na druhou stranu si připadáme jako na větším turnaji. Taková ta oslava paralympijského sportu trochu chybí, ale možná to ve výsledku může být i plus, to se teprve ukáže.
Foto: Jan Malý, Český paralympijský výbor
