O para hokeji si s Miroslavou Sloupovou pro Aktuálně.cz povídal kouč české para hokejové reprezentace Jiří Bříza. Pokud chcete zjisti, co má tento sport společného s řezničinou a jaké jsou rozdíly v pravidlech u para hokeje a klasického ledního hokeje, stačí se začíst do článku.
Čeští sledge hokejisté | Foto: ČATHS
Jiří Bříza vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, kde se hodně zaměřoval na trenérství. Parahokej pro něj nebyl prvotním cílem, přesto s týmem nejlepších českých handicapovaných hokejistů tráví už sedmý rok v roli hlavního trenéra. Pro letošní sezonu má v hlavě jediný cíl – uspět na domácím světovém šampionátu v Ostravě a dosáhnout na první medaili pro český parahokej.
Jak jste se k parahokeji dostal?
Čistou souhrou náhod! Vrátil jsem se po letech z ciziny a doma ve Studénce uviděl na zimním stadionu upoutávku k ligovému zápasu sledge hokeje Studénka versus Sparta. Šel jsem se podívat a po čase se s domácím klubem dohodl na vedení tréninku. Začal jsem tedy na ligové úrovni v týmu Studénka, pokračoval u celku Olomouce, až jsem se dostal do funkce asistenta trenéra reprezentačního týmu pod vedením pana Hornicha. Později od sezony 2012/2013 jsem trenérem české reprezentace, nynějšími asistenty jsou Jakub Novotný a Michal Tereska.
Co je podle vás na trénování tělesně postižených sportovců odlišné?
Všechno a nic, záleží na úhlu pohledu. Jsme uvnitř týmu už natolik sžití, že žádné odlišnosti nevnímáme. Samozřejmě se ale určité odchylky najdou, zvláště ze specifikace parahokeje a jeho pojetí. Liší se například fyziologie sportu, biomechanika hráče v saních, psychologie a hlavně způsob tréninku.
reklama
A co hra?
Je tu jedna hlavní odlišnost. Hráči používají k pohybu (bruslení) své paže, zároveň je ale potřebují také ke hře s pukem, což s sebou nese vysoké nároky na koordinaci pohybu a umění ovládat hru s kotoučem oběma rukama. V klasickém hokeji bruslí nohy, o přihrávky a góly se starají ruce. V širším pojetí je náš sport velmi náročný na logistiku. Když hrajeme například turnaj mimo Českou republiku a musíme do letadla vždy na osobu přepravit hokejovou výstroj, sáňky, vozík pro vozíčkáře a osobní zavazadlo, pro celý tým pak nářadí, náhradní díly do saní, medikamenty, tak to rozhodně není jednoduché.
Jsou v tomto sportu nějaká specifika, kromě jiného způsobu pohybu, která by diváka klasického ledního hokeje mohla překvapit?
Kromě jiného způsobu pohybu snad ještě to, že hráči nevyužívají jízdu vzad, obránci tak brání v jízdě směrem ke své brance, zavírají soupeře do tzv. trychtýřů apod. Uplatňuje se tedy jiný způsob bránění ve vztahu k pozici soupeře i v součinnosti celé pětky. Diváka může překvapit i posuzování faulů. Pro parahokej je jeden typický a nazývá se „Teeing“ tzv. téčko, kdy hráč nedovoleně kontaktuje a narazí předním rámem svých saní do protihráče, zejména když je v držení kotouče.
Vnímáte nějak jiné nastavení hráčů, například silnější vůli něco dokázat a dostávat se přes překážky osudu?
Parahokej je hra pro opravdové chlapy, někdy jsou zápasy úplná řezničina, svým pojetím a náročností se často podobají ragby. Všichni hráči jsou silnější na mysli, sport v týmu na ledě je baví, stále společně touží po dobrém výsledku. Odhodláním, uměním a hrou na ledě pak mnohdy inspirují širokou veřejnost, protože u nás neokecáte ani jeden metr na ledě. Je to sport bez výmluv, pro opravdové chlapy.
Obohacuje vás jako trenéra spolupráce s handicapovanými?
Ano, spolupráce s handicapovanými, ale i konfrontace s realizačními týmy všech zemí mě obohacuje. Jsem rád i za trénink na ledě. Takový, který má jiskru, chlapům to lepí na hokejky a začnou vycházet herní kombinace. Nejvíce si potom ale užívám zápas a jeho prožitek v přítomném čase, když všichni propadneme té naší hře a v její svobodě se oprostíme od všeho kolem nás. Nemyslíme na nic jiného než na to, jak dotáhnout zápas do dobrého konce. Spolupráce samozřejmě přináší vtipné historky, doménou mentální omáčky v našem sportu je beze sporu černý humor, bez něj by to snad ani nešlo. Ochutnávka však nebude, protože i tohle zůstává pouze v šatně.
Změnil se nějak Váš postoj k hráčům, jak vnímáte svůj tým nyní?
Z části změnil. Za zhruba šest let, které trávím s týmem, jde o poznání a neustálou proměnu. Všechny proměny ale směřují k novým poznatkům na všech úrovních našeho sportu. Hráči prošli určitými změnami, jak individuálně, tak jako celek. Intenzivnější přípravou na mistrovství světa jsou tyto změny ještě viditelnější. Hráči jsou mentálně silnější a vyzrálejší, zlepšení fyzické kondice jim dodává zdravé sebevědomí, mohou tak trávit více času na ledě. Na druhou stranu stárneme, průměrný věk hráčů patří na mezinárodní úrovni k těm nejvyšším, proto budeme vzhlížet, co nám příprava vzhledem k ostatním týmům přinese. Budeme na světovém šampionátu mediálně oslovovat nové potenciální hráče pro parahokej, abychom dotvořili generační obměnu v týmu a mohli vyhlížet účast na zimních paralympijských hrách 2022 v Pekingu.
Doposud se vám s týmem nepovedlo dosáhnout na medailové pozice, proč by se to mělo podařit právě v letošní sezoně?
Letošní sezona k tomu nahrává už z několika důvodů. Hrajeme doma, je tu tedy domácí prostředí, fanoušci. Díky pořadatelství máme doposud nejlepší možnou přípravu. Dalším faktem, který hraje pro nás je se letos šampionátu nezúčastní tým Ruska, který by pravděpodobně s týmy USA a Kanady patřil k favoritům turnaje. Bude tak otevřený boj o bronz, cílem našeho týmu je postoupit ze skupiny do čtvrtfinále a v něm poté uspět.
Text: Aktuálně.cz/Foto: ČATHS
